Abych v letadle při cestě přes oceán usnul jako špalek, to se mi ještě nestalo, ale po tomhle víkendu s Bloody Foxem to nebylo zase tak nic moc divného. Jsou holky, vedle nichž se nedá spát. Ale vezměme to popořádku. Ony ty tři víkendy s Foxem nespadly z nebe. Začalo to tuším někdy v říjnu, Sáenz Peńa se už už začala nadechovat k letním čtyřicítkám, když mi zavolal kamarád, že přijede ze Salty ve čtyři ráno. Nezbylo mi, než počkat v Bien José a jít mu naproti na terminál. Teplou nocí voněly kvetoucí stromy a vinou otevřených stánků kolem terminálu jsme se dostali do postele až ráno. A protože byla sobota, mohli jsme ji celou prospat a večer odjet do Las Breňas na Fiesta del Inmigrante, což vlastně znamenalo celé si to zopakovat. Procházeli jsme se mezi stánky, okukovali krojovaná děvčata a popíjeli pivo. Zase voněly ty kvetoucí stromy, hrála muzika a do postele nás zahnalo až nad obzor se vyhoupnuvší a rychle se rozžhavující Slunce. Milan odjel s pocitem, že v Chacu se ztratil den a lidé tu žijí jen v noci. Já se vrátil ke své práci a ke vzpomínkám na hezké nohy a velké oči Bloody Foxe. Kde jsem ho jen potkal? (Celý příspěvek…)