Masáčkova mrtvá schránka

Abych v letadle při cestě přes oceán usnul jako špalek, to se mi ještě nestalo, ale po tomhle víkendu s Bloody Foxem to nebylo zase tak nic moc divného. Jsou holky, vedle nichž se nedá spát. Ale vezměme to popořádku. Ony ty tři víkendy s Foxem nespadly z nebe. Začalo to tuším někdy v říjnu, Sáenz Peńa se už už začala nadechovat k letním čtyřicítkám, když mi zavolal kamarád, že přijede ze Salty ve čtyři ráno. Nezbylo mi, než počkat v Bien José a jít mu naproti na terminál. Teplou nocí voněly kvetoucí stromy a vinou otevřených stánků kolem terminálu jsme se dostali do postele až ráno. A protože byla sobota, mohli jsme ji celou prospat a večer odjet do Las Breňas na Fiesta del Inmigrante, což vlastně znamenalo celé si to zopakovat. Procházeli jsme se mezi stánky, okukovali krojovaná děvčata a popíjeli pivo. Zase voněly ty kvetoucí stromy, hrála muzika a do postele nás zahnalo až nad obzor se vyhoupnuvší a rychle se rozžhavující Slunce. Milan odjel s pocitem, že v Chacu se ztratil den a lidé tu žijí jen v noci. Já se vrátil ke své práci a ke vzpomínkám na hezké nohy a velké oči Bloody Foxe. Kde jsem ho jen potkal? (Celý příspěvek…)

Napadlo mě to při úplňku, co se vyhoupl po dešti nad Pampa del Indio. Procházel jsem se po dvoře Verlíkovic statku, bylo tam příjemně chladno. Jižní vítr se nás ještě na chvilku snažil vysvobodit z očekávaných veder. Kousek od Měsíce se potulovaly planety. Venuše a Jupiter. Po zemi putovaly žáby za vodou a společně s cikádami dotvářely noční divadlo. Hlavou mi znělo, jak ve sklepě žil myš, a nechal jsem se vláčet nočním šantánem. „To my tu máme každé jaro,“ promluvil ze tmy Blaho a já se probral ze svého snění o sklepích Semaforu. Usmáli jsme se na sebe, i když to v tom šeru nebylo vidět. Měsíc si pomalu plul kolem svých planet a my se odešli schovat před vřeštěním žab a cikád. Blaho mi otevřel sedmičku a sobě nalil pivo. Naše myšlenky o sebe občas křísly. Autobus jede ráno až v pět. Mám rád tyhle probděné noci s Blahem, je to vlastně jediný Čech široko daleko, ostatní, i když mluví dobře česky, jsou Argentinci. Teda, až na výjimky, jako je třeba paní Skupinová. S Blahem každé pondělí diskutujem o všem, o náboženství, o budoucnu našeho světa, o dobrých lidech, o práci a o tom, proč tu jsme. Náš hovor většinou ukončí autobus odjíždějící do Saenz Peňa. (Celý příspěvek…)

„Laciné ceny prasat nedovolily Prométheovi smést Evropu, když Théby dýchaly horoucí erotickou tmou ibišku lučního.” Tak a konečně jsem po třiceti letech prakticky využil tuto lantanoidní větu, kterou mě ve své dobrotě naučila Bída v druhém ročníku gymnázia. Napsal jsem ji do úvodu dnešního vyprávění o městech, která vznikla ve špatné době, ale přežila, o ochočených rybách a tropické zimě. Začnu nejspíš někde ve Fozu, kde jsem si dal pauzu tak na jedno cigáro, ale protože jsem se kouřit zatím nenaučil, byly z toho dvě caipirini, neboť až se to konečně naučím, budu si tu cigaretu vychutnávat. Neia umí caipiru namíchat a její bílé dlaně se míhají pod ještě bělejšími zuby. Vše se ale bude odehrávat někde kolem dvacátého prvního stupně jižní šířky a padesátého druhého stupně západní délky. Tedy uprostřed Mato Grosa de Sur, kam před lety zavítal Jan Antonín Baťa.
(Celý příspěvek…)

No, možná znáte Poláky líp než já. Já jich nejvíc ve svém životě potkal tady. Na jihu Paraguaye. Jejich rodiče sem přišli společně s Ukrajinci, Čechy a Slováky, ale také s Němci a Židy v období mezi dvěma světovými válkami v minulém století a taky během nich. V Evropě se to tehdy mlelo, hranice se přelévaly, vlády padaly, a tak pro spoustu lidí bylo rozumnější vzít roha do Zálouží. Většina lidí, co se usazovali tady na jihu Paraguaye, byli zemědělci, a když se jim podařilo levně získat půdu, začali ji obdělávat. Nebylo to snadné. Mnoho rodin bydlelo v prvních desetiletích ve velmi primitivních podmínkách a pro mnohé byla emigrace zklamáním až do smrti. Pan Navrátil mi vyprávěl, jak jeho maminka, ve městě vychované děvče, zvyklé číst knihy a hrát na klavír, prožila většinu svého života v chýši, bez elektřiny, ale většinou i bez petroleje. Klavír, který si dovezla z Evropy, stál na udusané zemi a jeho klávesy se pro její, polní prací znecitlivělé ruce stávaly čím dál větším oříškem. Často, když míjím na kole staré domky přistěhovalců, chýše chátrající v polích, ještě zaslechnu stezky duší, které se kolem motají a nejsou schopné je opustit.
(Celý příspěvek…)

„Marně si hlavu lámu, proč muži většinou neradi vidí dámu chladnou a nečinnou…“, zpívá Carmen Farkašová v českém filmu, v němž se zbraně měnily na hudební nástroje. Tenkrát se mi film moc líbil, asi proto, že byl o přáních obyčejných lidí a já byl mladej a levicovej. Zbytečně se neprat, vryl mi ten film do duše, což jsem samozřejmě mnohokrát porušil. (Celý příspěvek…)

Dneska jsem to v baru Lili přetáhl. Mohl za to ten indián, přimotal se ke mně, mával mi před očima volebním letáčkem a chtěl deset tisíc guarani. Z toho, jak zíral na mě a na prezidentskýho kandidáta Luga na letáku, mi došlo, že si nás ten chudák spletl. No taky byl opilý, že se držel na nohou velmi nejistě. Došlo mi, že Lugo opravdu vypadá jako můj starší bratr. Když zjistil, že ze mě žádné peníze nevyloudí, pokusil se mě alespoň obejmout, před tím vybalancoval dva kroky vzad a zase vpřed. Kroutil očima, mumlal cosi po guarani a jako svou poslední naději vytáhl z brašny nějaký plevel a zopakoval svůj požadavek. Deset tisíc. Pak procedil něco mezi zuby, sedl si na trávník a ztratil o mě zájem. (Celý příspěvek…)

Slunce si mě vybralo za svého přítele a nespouští mě už tři týdny z očí. Modrá barva ovládla svět, který tu a tam prorůstá barevnými květy a zrajícím ovocem. Po Ruta 1 se řítí kombajny, které požraly úrodu rýžových polí a já se marně ohlížím po svém Chivihu. Ohlížím se, přestože dobře vím o tom, že naše setkání zhatil projíždějící kamion, kterému Chivihu nestačil uhnout. (Celý příspěvek…)

No, asi jste poznali, jakou knihu jsem právě začal číst. Taky mi to trvalo! Dokonce jsem si ji koupil dřív ve španělštině než v češtině. Český originál od Škvoreckých tehdy k sehnání nebyl. Se čtením jsem dlouho váhal, ale když už jsem to udělal, hned po pár desítkách stránek jsem si uvědomil, proč se autor tak zlobil za její první filmové zpracování. (Celý příspěvek…)

ale nemělo by to trvat dlouho, může se ti to pak vymknout z rukou a přemýšlení už pak nenastartuješ.
Sedím ve svým soukromým bijáku, zírám na ROMing, chechtám se. Cpu se azzu po tatarsku, který je dobrý, neboť vařím skvěle a tenhle recept už vylepšuju víc než dvacet let. Otevřená sedmička se jmenuje Syrah-Bonarda a narodila se v San Juan. Chutná trochu po švestkách a černém rybízu a drhne o jazyk. Film se mi líbí, stejně tak jako moje soukromé kino „Argentina“. Chodím do něj často, neboť je dva kroky od mé postele. (Celý příspěvek…)

Nebo chcete-li, tengo uno brazo largo. Sedím v baru Los Mellizos, teda „U dvojčat“ a vychutnávám si paraguayský víkend. V hlavě se mi už honí plány na příští týden, tuším před sebou totiž spoustu práce v argentinském Chacu. Teď ale sedím na Ruta 1, vedle mě leží můj věrný Chivihu a já mám před sebou ještě víc než půlku víkendu. Chivihu je šťastný, že jsem se mu zase vrátil, a já odpočívám po namáhavém dni, kdy jsem připravoval svíčkovou na smetaně pro více než tři sta Čechů, kteří se zítra sejdou na oslavě československého „Dne nezávislosti“ a nikdo z nich netuší, že to bude moje největší oslava 28. října, neboť u nás tento svátek nikdo neslaví. (Celý příspěvek…)