Masáčkova mrtvá schránka

Stárnu a stává se ze mě jezevec. Vadí mi hluk, vadí mi, když mi někdo prská do piva, a dokonce mi začíná vadit, když mi kdokoli narušuje můj denní režim, který často sám sobě měním podle nálady, či když delší dobu okupuje mou samotu. Na druhou stranu přibývá stále víc věcí, nad kterými dokážu mávnout rukou, přestává mi vadit čekání, není mi líto peněz a ztracených věcí. Dochází mi, že i když se můj život překulil do své druhé poloviny, mám před sebou stále více času.
(Celý příspěvek…)

Musel jsem si objednat ještě jednu sedmičku, jinak bych neusnul, a čeká mě čtrnáct hodin cesty. A pak celej den práce v Resistencii. Nerad učím s kruhama pod očima. A taky jsem si koupil na trhu nový boty, černý. Ty starý se mi v buenosaireském vlhku úpně rozpadly.
Usrkávám Syrah z letošní sklizně a jsem rád, že se zdejší víno dá pít, i když na něj nemáš chuť. Je opravdu lepší než prášky na spaní. (Celý příspěvek…)

Po víkendu v Oberá se mi toho honilo v hlavě moc. Všude jsem přemýšlel. V hotelu, v baru, na letišti i v letadle. Připadalo mi důležité všechny zážitky, myšlenky o jemném dotknutí se zakázaného a také o směšnosti nemožného popsat. Podělit se s vámi.
Pak jsem ale vystoupil z letadla na Aeroparke, letiště je přímo na břehu moře, teda spíš zátoky La Plata a ta mě pohltila svou vůní. Rychle probíhám halou, kličkuji mezi taxíky a nakláním se nad moře. Vše, o čem jsem přemýšlel, v něm mizí. Jako malicherné a nepodstatné. (Celý příspěvek…)

V Resistencii a v Pampa del Indio a taky v Casteli rozkvetly lapacha a já sleduju, jak zima bere nohy na ramena, balí to. Vždy po ránu přemýšlí o návratu a pak se nechá v klidu doprovodit dál na jih. Poslouchám 90125 a užívám noci a ta se pomalu mění v ráno. Svět se už zase mění a já jdu koupit pro Felipa puchero, je Dia del San Roque. Což je tady v Argentině svátek všech psů a Felipe je pes. (Celý příspěvek…)

Před lety jsem se v Sýrii oženil. Má syrská manželka byla krásná a život s ní byl příjemný a taky trochu dobrodružný. Pak se někam ztratila a mně se už nechce ji hledat. Občas si ale vzpomenu na to, jak jsme seděli v Hamě pod obrovským vodním kolem a slunce nám olizovalo nohy v sandálech. Syrské slunce je zvláštní.
Někdy se mi zdá, že žiju najednou několik životů, které se jenom občas protnou, propojí, aby se zase po čase rozdělily, a já mám vždy jen chvilku na to se rozhodnout, se kterým z nich zůstanu.
(Celý příspěvek…)

Jo, tak taková je zima v Chacu. Ráno mrzne a odpoledne svítí slunce a vy se můžete natáhnout na lavičku v parku a snít. Nevím, jestli je to ode mě fér, ale všichni krajané tu se mnou už druhej rok slaví sv. Jindřicha. Znají ho jen z Michálkova filmu Zapomenuté světlo a myslí si, že je to český svatý, a já jim to nevyvracím, ale snad to není tak velký hřích. Nerad bych si to rozlil taky tam nahoře. Matně si vzpomínám, že kostel, kolem něhož jsem kdysi chodil Jindřišskou ulicí v Praze, byl zasvěcen právě svatému Jindřichovi a že nám v dějepise na gymnáziu profesor Machata vykládal, že zbožný císař Svaté říše římské Jindřich, který vládl v 11. století, byl po své smrti svatořečen a právě on je ten svatý Jindřich. (Celý příspěvek…)

Piju kávu u Marušky. Ona vypráví, já poslouchám a začínám tušit, že tahle paní mě přežije, neboť začátky neuvěřitelného bývají většinou velmi prosté. Mluvíme o počasí. Je zima a před pár dny dokonce v noci mrzlo. Maruška, paní Skupinová, která letos oslaví 94. narozeniny, se ke mně nakloní a říká: „V létě tu bylo hodně přes padesát a já si říkala, jestli tohle přežiju, tak pak už všechno. No a podívej, teď zase mrzne. Naštěstí jsem přežila to léto, tak už mi nic nehrozí.“ (Celý příspěvek…)

Sedím u počítače, skoro nahatej. A koukám se na něj, jak se souká z pod trika, nikdy mě nenapadlo, že je takovej malej, ale možná jsem si ho v tom shonu pořádně nevšimnul.
Je něco po půlnoci a měl bych ještě chvilku pracovat. U Maliny jsem si dal sedmičku a teď teda ještě jednu, a začínám tušit, že mi to moc nejde, alespoň v tomto životě a v některých věcech, polepšit se. (Celý příspěvek…)

Noc je prosycená vším, co jsem prožil, ale já už pár týdnů nejsem schopnej napsat ani řádku. Všechno se na papíře zdá najednou nepoctivý, směšný a prázdný. Tak zabíjím čas v La Bohéme, kde se se mnou jeden chlápek snaží bavit rusky a tvrdí, že jeho otec byl Rus, a já o tom nepochybuju, neboť mu to docela jde. (Celý příspěvek…)

Prší. Voda se valí dolu do Paraná. Lidi se broděj. Fouká chladnej příjemnej vítr. V baru La Boheme je klid, hraje rychlá latinská muzika a pod stropem klape větrák. Objednávám vino tinto, costilla y vacio.
(Celý příspěvek…)