Masáčkova mrtvá schránka

Three weekends with Bloody Fox

admin — Thu, 05 Mar 2009 20:21:20 +0000

Abych v letadle při cestě přes oceán usnul jako špalek, to se mi ještě nestalo, ale po tomhle víkendu s Bloody Foxem to nebylo zase tak nic moc divného. Jsou holky, vedle nichž se nedá spát. Ale vezměme to popořádku. Ony ty tři víkendy s Foxem nespadly z nebe. Začalo to tuším někdy v říjnu, Sáenz Peńa se už už začala nadechovat k letním čtyřicítkám, když mi zavolal kamarád, že přijede ze Salty ve čtyři ráno. Nezbylo mi, než počkat v Bien José a jít mu naproti na terminál. Teplou nocí voněly kvetoucí stromy a vinou otevřených stánků kolem terminálu jsme se dostali do postele až ráno. A protože byla sobota, mohli jsme ji celou prospat a večer odjet do Las Breňas na Fiesta del Inmigrante, což vlastně znamenalo celé si to zopakovat. Procházeli jsme se mezi stánky, okukovali krojovaná děvčata a popíjeli pivo. Zase voněly ty kvetoucí stromy, hrála muzika a do postele nás zahnalo až nad obzor se vyhoupnuvší a rychle se rozžhavující Slunce. Milan odjel s pocitem, že v Chacu se ztratil den a lidé tu žijí jen v noci. Já se vrátil ke své práci a ke vzpomínkám na hezké nohy a velké oči Bloody Foxe. Kde jsem ho jen potkal?
Konec roku zrychlil tempo, zlomil se do prosince a otevřel dokořán dveře létu. Z Prahy jsem dostal zprávu, že od příštího roku budu pracovat už jen v Paraguayi. Začali jsme s tygrem balit. Nebylo to snadné, neboť oslava stíhala oslavu, víte, jak je to těžké rozloučit se s opravdovými přáteli. Ale s přáteli se vlastně nikdy neloučíme, ty si odnášíme v srdci na nová místa jako semínka dalších a dalších setkání.
Bylo ale rozhodnuto. Po třech letech v Chacu mě tu čeká již jen několik málo dní. Ty tři roky mi běžely v hlavě jako film. Když mi došlo, jak je sentimentální, odešel jsem i se svým tygrem, který se v posledních dnech ode mě zase ani nehnul, do Bien José na sedmičku, ale protože tu hrál na harmoniku Gringo Bereziakowski, vlastně na dvě. A to jsme zatím jen tušili, co před námi všechno je. Za prvé, Manolo, moje Lobačevského spojnice mezi Chacem a Evropou. Za druhé krkonošské sněhové hody, ze kterých nás vytrhla mexická jízda opravdu na plný plyn. Mozaika pyramid, zelených listů pralesa a pestrého oblečení indiánských děvčat, orámovaná hukotem Pacifiku, modří Karibiku, s palmou v pozadí, samozřejmě, a přílivem Atlantiku. Mozaika vybarvená zeleným guacamole, červenými zadky macaců, modrými kukuřičnými plackami a zlatou tequilou. Vše podepsáno CAFE TACUVA, podtrženo a oznaceno za třetí. Tečka. Když jsem si od té jízdy, kde za řídítkama přede mnou seděl tygr a vedle v saidce Blondýnka s drápkama společně s mým synem, trochu vydechl, uvědomil jsem si, že jediné, co by ještě mohlo mou čakeňskou epizodu uzavřít, je víkend s Bloody Foxem. Zda tomu tak opravdu bylo, či to byl jen sen v deseti tisících metrech nad Atlantikem cestou do Paraguaye, to nevím. Jen je mi jasné, že bez konce není začátek a začátky jsou krásné. A tak jsem zase na začátku, potím se jak pes, snažím se nepřipustit si pohledy komárů chystajících se odebrat mi krev a dokola si opakuji, že život je krásný. Tygr se protahuje a na Hlavní spokojeně spí Chivihu. Roha’i Hu Paraguay.

-rm-

Stárnoucí Masáček a slečna Bloody Fox

Prašná cesta

admin — Thu, 04 Dec 2008 15:57:29 +0000

Napadlo mě to při úplňku, co se vyhoupl po dešti nad Pampa del Indio. Procházel jsem se po dvoře Verlíkovic statku, bylo tam příjemně chladno. Jižní vítr se nás ještě na chvilku snažil vysvobodit z očekávaných veder. Kousek od Měsíce se potulovaly planety. Venuše a Jupiter. Po zemi putovaly žáby za vodou a společně s cikádami dotvářely noční divadlo. Hlavou mi znělo, jak ve sklepě žil myš, a nechal jsem se vláčet nočním šantánem. „To my tu máme každé jaro,“ promluvil ze tmy Blaho a já se probral ze svého snění o sklepích Semaforu. Usmáli jsme se na sebe, i když to v tom šeru nebylo vidět. Měsíc si pomalu plul kolem svých planet a my se odešli schovat před vřeštěním žab a cikád. Blaho mi otevřel sedmičku a sobě nalil pivo. Naše myšlenky o sebe občas křísly. Autobus jede ráno až v pět. Mám rád tyhle probděné noci s Blahem, je to vlastně jediný Čech široko daleko, ostatní, i když mluví dobře česky, jsou Argentinci. Teda, až na výjimky, jako je třeba paní Skupinová. S Blahem každé pondělí diskutujem o všem, o náboženství, o budoucnu našeho světa, o dobrých lidech, o práci a o tom, proč tu jsme. Náš hovor většinou ukončí autobus odjíždějící do Saenz Peňa.
Ze stropu padají černí mravci a kolem uší bzučí komáři a polvoriny. Déšť, který přišel po devíti měsících, probudil všechno, dobré i zlé. Koukám, kde se potlouká můj tygr, nevidím ho. Uvědomuju si, že po těch letech, co mě doprovází, trochu zešedivěl, a jen doufám, že si v nějakém rozmaru nezačne své šedivé chlupy vytrhávat nebo barvit. Mám ho rád takového, jaký je. Ale můj strach se ukázal zbytečný, šedivák se totiž právě vynořil zpoza rohu a očima mi říká: „Nechtěl jsi snad po mně, abych tě v tom horku doprovázel?“ Uznávám jeho argument a vypadá to, že dnešní večer budeme trávit po dlouhé době společně. Snažím se věřit tomu, že si zase nebude celý večer posílat z mého notebooku mejly a esemesky svým tygřicím, potřebuju totiž ještě něco na zítra udělat.
Prašná cesta z Quitilipi je zahalena do mlhy ze zvířené země, drobné částečky hlíny pronikají všude a lepí se na zpocené tělo. Polední slunce rozpaluje neklimatizovaný starý autobus, který se houpe ve výmolech po posledním dešti.
Jaro v Chacu je krásné období. Deště a bouře, které burácejí nad pampou, probudí po měsících sucha vše k životu. Rostliny, zvířata, stromy, hmyz, všechno spěchá, aby se před nadcházejícími a spalujícími letními vedry stihlo rozmnožit a ještě trochu posilnit a připravit se na dlouhé období sucha. Stromy kvetou, žáby putují k vodě, hmyz zcela zaplňuje prostor mezi nebem zemí a jeho krvelačná část útočí s vědomím, že pokud z obětí něco nevysaje, zůstane bez potomstva. Život na jaře se v Chacu několikanásobně zrychluje a celý tenhle kolotoč má samozřejmě vliv i na lidi, kteří tu žijí. Jsou šťastní, že vyprahlé pláně na čas pokryje zelená tráva, a začínají sít. Ve městech se v zahradních restauracích začíná prodávat točené pivo a lidi u něho vysedávají do rána a užívají si posledních chladnějších nocí.
Střídala se teď u mě návštěva za návštěvou, byl jsem rád. Pili jsme víno a povídali si. Já měl většinou trochu navrch, věděl jsem, co je v dalších dnech čeká. Věděl jsem, že je hory uhranou, a pokud se nebudou bránit, zakódují si někde uvnitř nutkavý pocit „vrať se sem“, který budou mít v sobě uschovaný už navždy. Tak jako já. Věděl jsem, když jsem je doprovázel k autobusu na západ, že je tam ta kondoří křídla dostanou, očarujou a donutí si zastínit oči rukou a přemýšlet o návratu. Totiž teprve tam, na západě, začíná jinej svět. Svět, který hlídá Pachamama a kondoři a který se zdá nekonečný. V čase i v prostoru. Ve vyschlé, sluncem rozpraskané zemi a taky v životě zdejších lidí.
Blaho je Čech, čeština nikdy nepřestala být jeho mateřským jazykem. Jak už jsem řekl, je tady jeden z mála, který když potřebuje rychle něco sečíst, počítá česky. Jeho předci odešli z Moravy v roce 1850. Odešli, aby zůstali Čechy; navždy.
Opět jsem vyšel ven, vítr mi přilepil triko na tělo a já zamyšleně pozoruju souhvězdí. Přímo nade mnou roztahuje ruce Orion a kousek od něho se předvádí Býk s Blíženci. Nad obzorem září Sirius. To magické oko do jiného světa.
Napadlo mě to při úplňku. Svět se v té jarní noci zdá teplý a věčný. Tygr, natažený v mé posteli, spí.

-rm-

Jarní slunečnicové pole v Chacu

Jaro

Večer

Laciné ceny prasat a ibišek luční

admin — Sun, 01 Jun 2008 09:15:46 +0000

„Laciné ceny prasat nedovolily Prométheovi smést Evropu, když Théby dýchaly horoucí erotickou tmou ibišku lučního.” Tak a konečně jsem po třiceti letech prakticky využil tuto lantanoidní větu, kterou mě ve své dobrotě naučila Bída v druhém ročníku gymnázia. Napsal jsem ji do úvodu dnešního vyprávění o městech, která vznikla ve špatné době, ale přežila, o ochočených rybách a tropické zimě. Začnu nejspíš někde ve Fozu, kde jsem si dal pauzu tak na jedno cigáro, ale protože jsem se kouřit zatím nenaučil, byly z toho dvě caipirini, neboť až se to konečně naučím, budu si tu cigaretu vychutnávat. Neia umí caipiru namíchat a její bílé dlaně se míhají pod ještě bělejšími zuby. Vše se ale bude odehrávat někde kolem dvacátého prvního stupně jižní šířky a padesátého druhého stupně západní délky. Tedy uprostřed Mato Grosa de Sur, kam před lety zavítal Jan Antonín Baťa.
Možná i tenkrát se matogroský Měsíc vznášel nad párou z bažin, jako by utekl z černého divadla. Možná i tehdy byl podepřen řehtačkovou serenádou cvrčků, aby do té bažiny nezapadl. Myslím, že si tu také plul bez stěžně a bez posádky, po okraj naložen svobodou a touhou. Rozhodně se Měsíc od těch dob, až na těch pár lidských šlápot, které ale nejsou odtud z Mato Grosa vidět, nijak nezměnil.
Po dvou dnech cesty jsem vystoupil na malém nádraží v Bataypora, což v jazyce indiánů Guarani znamená Baťova Dobrá Voda, a vydal se na cestu směrem do centra. Po pár metrech se ke mně přidal snědý kluk na kole, portugalsky mi vysvětlil, že když jedu za paní učitelkou, musím ještě o ulici dál, a nabídl mi doprovod. Nevím, jak zjistil, za kým jdu, když moje návštěva byla neohlášená, ale přijal jsem to prozatím jako fakt. Cestou se mi nejprve pochlubil všemi českými slovy, co znal, a pak až k brance domu, kde bydlí paní učitelka, zpíval české písničky. Galánečku dokonce tak, že šlo stěží poznat, že se jedná o cizince.
Anežka byla překvapená, svůj příjezd jsem plánoval o pár dní později, ale to určitě Neia a její kouzelná caipira pozměnily mé plány. Změřila si mě pohledem a podotkla, že se sice zase dostane do řečí, ale spát prý budu u ní a zavedla mě do pokoje, kde kdysi občas přespával i Jan Antonín Baťa. Jedna z legend českého podnikání a průmyslu, pokračovatel Tomáše Bati staršího, člověk, kterého komunisté vyhnali z Československa a natočili o něm jeden z nejpropagandističtějších filmů své doby Botostroj. Nakonec ho označili za vlastizrádce a kolaboranta a skoro o tom přesvědčili, možná i za pomoci části jeho vlastních příbuzných, západ. Jan Antonín bojoval, ale nakonec prohrál. V jakési podivné šachové partii odevzdal vše svému synovci Tomáši Baťovi mladšímu a dal sám sobě mat. Ještě předtím, v době, o které si myslel, že mu bude přát víc, založil v brazilských státech Sao Paulo a Mato Groso de Sur několik měst. Většina z nich nese jeho jméno a má indiánský název. Vznikla tak tedy nejen Bataypora, ale také Bataguasu a Batatuba, tedy Velké Baťovo a Otec Baťa. Začal budovat, stavět, vymýšlet, ale jeho plány překazila lidská zlost. Rehabilitace a spravedlnosti se nikdy nedočkal, ani on, ani jeho děti. Dočkali se jí teprve vnuci. A vlastně i my ostatní jsme se dozvěděli to, co někteří z nás možná tušili. Nebyl nikdy kolaborant, naopak pomáhal Čechům a Židům uprchnout před smrtí, ze stahující se smyčky protektorátu. Sám o tom nikdy nemluvil.
Měsíc pluje, popíjím ceterereja a užívám si teplé noci, jako bych tušil, že se za pár dní změní v chladnou, která nedbajíc pravidel slušného chování, nechá plující měsíc k té dvacáté první rovnoběžce skoro přimrznout. Že nevíte, co je ceterereja? No to je takový brazilsko-paraguayský nápoj, vynalezený náhodou, počítám tak trochu ze zoufalství, jedním Čechem, který v touze zachovat paraguayské tradice a napájet se yerbou proplachovanou vodou plnou léčivého plevelu a přitom také popíjet ucházející brazilské pivo, začal do calabasy se zelenou yerbou lít pivo Antarktída Plzeň.
Nebudu vás dál obtěžovat podrobnostma cesty po Mato Grosu, nakonec, jestli očekáváte něco pikantního, například od Anežčina pozvání k nocování pod jednou střechou, musím vás zklamat. K ničemu, co by mohlo setřít Anežčin pel nevinnosti nedošlo, nakonec ani nemělo. Naše setkání bylo pracovní, stejně tak jako setkání s paní Dolores Baťovou o den později, veškerou energii jsme s Anežkou věnovali přípravě projektů na příští rok. Je ale pravda, že přeci jen jsem se trochu zamiloval. Platonicky a zároveň věrně do jedné Anežčiny žákyně, která na mě cenila bílé zuby skoro jako Neia a měla v sobě spoustu něhy. Ale to jsem všechno zjistil až v autobusu do Dorados, tedy jako vždy pozdě a zároveň správně. Vše jsem ze sebe smyl v řekách Bonita, čistých a plných ryb, v lesích, klidných a vstřícných, ve kterých zní jen křídla vzlétajících ptáků. V záplavě zeleně, kde je čas na vše a kde si můžete převracet myšlenky líně, že si nikdo ani nevšimne, že byste o něčem přemýšleli, nebo v nich můžete listovat v rytmu trubky Balogha Kalmana a doprovázet je práskáním caju mezi zuby. Ale ať přemýšlíte, jak chcete, je stejně na posledním nádraží, kde váš mozek přibrzdí, aby si od cvakotu kolejí odpočinul, napsáno Dvacet jedna jižní šířky a vy se v tom kraji Průsečíku Kozoroha a Lidských životů s Čistou řekou a Tichem zase dozvíte něco málo víc o tom, co se kolem vás děje. O tom, kudy vedou cesty ochočených ryb, a možná i o tom, co zas ten lišák Datel Robbins chystá pro svou další knížku. Nebudu to před vámi tajit, rozesmálo mě to. A malá kapybara, která si můj smích nějak špatně vyložila, odpelášila do křoví k řece. Laciné ceny prasat a tak dále. Však to už znáte.
-rm-

Neia

Masáček s Dolores Baťovou

Ryby v říčkách Bonita

Bismi Illáhi rahmáni rahím

admin — Sat, 17 May 2008 19:17:45 +0000

No, možná znáte Poláky líp než já. Já jich nejvíc ve svém životě potkal tady. Na jihu Paraguaye. Jejich rodiče sem přišli společně s Ukrajinci, Čechy a Slováky, ale také s Němci a Židy v období mezi dvěma světovými válkami v minulém století a taky během nich. V Evropě se to tehdy mlelo, hranice se přelévaly, vlády padaly, a tak pro spoustu lidí bylo rozumnější vzít roha do Zálouží. Většina lidí, co se usazovali tady na jihu Paraguaye, byli zemědělci, a když se jim podařilo levně získat půdu, začali ji obdělávat. Nebylo to snadné. Mnoho rodin bydlelo v prvních desetiletích ve velmi primitivních podmínkách a pro mnohé byla emigrace zklamáním až do smrti. Pan Navrátil mi vyprávěl, jak jeho maminka, ve městě vychované děvče, zvyklé číst knihy a hrát na klavír, prožila většinu svého života v chýši, bez elektřiny, ale většinou i bez petroleje. Klavír, který si dovezla z Evropy, stál na udusané zemi a jeho klávesy se pro její, polní prací znecitlivělé ruce stávaly čím dál větším oříškem. Často, když míjím na kole staré domky přistěhovalců, chýše chátrající v polích, ještě zaslechnu stezky duší, které se kolem motají a nejsou schopné je opustit.

Vraťme se ale k Polákům, ti totiž díky své velké zbožnosti vždy dřív, než vyorali první brázdu a zaseli, museli postavit kostel nebo kapličku, aby se v ní mohla odsloužit mše za dobrou úrodu. A tak i tady na Třetí, kde se kdysi usadily v pustině uprostřed lesů tři polské rodiny. Dřív než začali les přeměňovat na pole a sít, postavili kostelík, jeden z prvních polských kostelíků tady. Kostel Panny Marie z Czestochové. Dneska se už neví, kdo dostal ten nápad, zasvětit kostelík Panně Marii , která kdysi ve středověku někde u městečka Jasna Gora pomohla skupině vojáků odrazit švédský útok a uhájit pro Polsko katolickou víru. Ale určitě tenkrát věřil, že i tady paní Marie píchne s odrážením útoků okolního nevlídného pralesa a hladového hmyzu. A tak tu už po desetiletí kostelík odolává nejen pralesu, ale i lidem. Ti se totiž už několikrát pokusili polské slavnosti, mši a procesí přesunout do vlídnějšího prostředí některého z okolních městeček, kam se Poláci ze svých polních chatrčí postupně stěhovali.
O tom, že centrum a oslavy zůstanou definitivně tady v pustině mezi poli a lesy, kam, když trochu zaprší, je velmi obtížné se dostat, rozhodl zřejmě opět zázrak. Nic bych za to nedal, jestli v tom neměla zase prsty Marie. Polská vláda poslala peníze na nový sál. A tak tu teď na samotě stojí vedle sebe kostel a kulturák. V kostelíku se nejprve všichni pomodlí, procesí obejde kostel a pak hurá naproti, začíná zábava. Tedy stop, před jídlem je potřeba se ještě pomodlit a poděkovat pánu Bohu za ty dary. A pak už tu ve jménu boha dobrotivého a milosrdného tancují, jedí a diskutují. Je to jejich život, a tak jim ho nebudeme brát.
Rád sem na ty polské oslavy jezdím, bývá tu dobrá zábava a pokaždé tu potkám spoustu kamarádů a známých jak z řad Poláků, tak i Čechů. V Itapua totiž existuje mnoho smíšených polsko-českých rodin a tak tu tyhle dva národy drží hodně pospolu. Oběd se často protáhne až do tmy a vy pak musíte na cestě domů dávat dobrý pozor. Ruta 1, po které se většina lidí vrací domů, je sama o sobě dost nebezpečná a ještě nebezpečnější ji dělá paraguayský zvyk jezdit s vypnutými světly To pak motorku, zvláště když vás oslní někdo v protisměru, snadno přehlédnete. Tady v Paraguayi policie nehody moc nevyšetřuje a platí zásada, že šofér většího vozidla je na vině a hradí škody. Dlouho jsem tomu nevěřil, že takový systém může fungovat, ale je to tak. Zrovna před pár dny vyjela motorka z ulice, kdy bydlím, přímo pod kola kamionu. Naštěstí se nějak odmrštila, řidič vyvázl jen s trochou odřenin a spolujezdkyně, žena ve středním věku, se zlomenou nohou. Nehodu zavinil bez jakýchkoli pochyb řidič motorky, ale léčení zraněné se bez protestů, i když trochu smutně, rozhodl uhradit řidič kamionu, který jel po hlavní. Věděl totiž, že vzpouzení by mu stejně nepomohlo. Zřejmě vše vychází z logické úvahy, že ten, co má větší vozidlo, má i více peněz, a může bez problému za toho chudáka zatáhnout všechno.
V Coronel Bogádu za měsíc nastane zima, teplota, která se šplhá ke třicítce, tomu ale zatím nenasvědčuje. Chladím se džusem z mburucuya smíchaným s čajem z citronového listí, kterému naše hospodyně říká šamanský, a pomalu se chystám změnit revír. Ro hayhu Paraguay, che mborayhu añete. Opustím oblast indiánů Guarani a vydám se do krajin Toba a Wichi. Jejich děti jako duchové drkotají na dvoukolových vozech zapřažených do vyzáblých koní a svážejí odpad ze všech zaprášených čakeňských měst. Jsou jedním z těch ostudných symbolů a zároveň produktů naší moderní společnosti a křesťanské lásky. Je to sice už skoro sto let, co byla bible přeložena do jejich jazyka, ale návod na použití bohužel nikdo nepřibalil. A tak jim nezbývá nic, než jen to jediné a tisíckrát řečené, věřit. V boha, na kterého si nemohou ani sáhnout, ani ho zahlédnout mezi stromy západem slunce polité pampy. A tak tu žijí na území mezi nedostupným bohem, který sem dohrkal kdysi odkudsi z východu a o kterém se je všichni snaží přesvědčit, že je velký a dobrotivý a je třeba se k němu modlit, a dávno zapomenutými bohy svých otců či spíše dědů, kteří se před tím novým raději poschovávali do hlubin pralesa, pustiny pampy a pod hladiny řek. Jediné reálné, co jim zbylo, a jedinou jistotou k přežití zůstávají ty jejich káry a hladovějící koně a lidi, kteří jim jsou ochotni zaplatit za odvoz odpadu. Než za nimi do pampy dorazím, ještě si na pár dní zajedu pocvičit lunfardo a obdivovat manolovsko-labokáckou barovou modernu. Držte mi palce, ať v ní někde neuvíznu.

-rm-

Kostelík Panny Marie z Czestochove uprostřed polí

Procesí

Oběd v polském domě

Vesnice Indiánů Toba poblíž Pampa del Indio

Indiánské děti sváží odpadky z centra Saenz Peňa

Al Chaco, Ida y Vuelta

admin — Thu, 24 Apr 2008 17:32:27 +0000

„Marně si hlavu lámu, proč muži většinou neradi vidí dámu chladnou a nečinnou…“, zpívá Carmen Farkašová v českém filmu, v němž se zbraně měnily na hudební nástroje. Tenkrát se mi film moc líbil, asi proto, že byl o přáních obyčejných lidí a já byl mladej a levicovej. Zbytečně se neprat, vryl mi ten film do duše, což jsem samozřejmě mnohokrát porušil.
Za oknem autobusu, korábu plujícího zvlněným mořem pampy, prší. Koráb se kolébá potemnělou pampou a někde na konci jeho plavby mě čeká Juan, je stále bez peněz, a já už začínám pomalu věřit, že mu to zůstane. Růženka a Irenka budou skákat radostí, až zjistí, co mám na hlavě, a budou se smát mýmu břichu, který teda já osobně považuju jen za krátkodobý výstřelek zvyšující se životní úrovně derivované neodolatelným konzumem asádo-steakové společnosti. Taky o mně už určitě ví paní Skupinová, což byl vůbec první člověk, kterého jsem tam v Chacu potkal, ona je stejně stará jako česká přítomnost tady na Konci světa. No a taky už určitě znervózněli chlapi v Bien José, Nico a Lolo. Vědí, že tam každej večer skončím, a nikdy se nemýlí.
No a mám sejít s ambasadorem Tapiti Akuti. Zvláštní jméno, že? Už jsem ho potkal před deseti lety v Kolumbii, tehdy tam s indiánským králem Mnislavem Mba´e Hovy vládli české ambasádě. Vidíte, a nakonec ho potkám v Chacu.
Pampa, kterou se řítí můj Koráb, kdysi patřila Paraguayi. Jenže její vůdce generál Francisko Solano Lopez, možná v nějakém pošetilém návalu odvahy, si to kolem roku 1864 rozdal hned s třemi sousedkami najednou. Nakonec se ukázalo, že spojené bodáky Brazílie, Uruguaye a Argentiny vytvořily příliš složitého ježka v kleci. Z níž nakonec generál vyklouzl jen tak tak, díky své vlastní a hrdinné smrti. S ním to ale odnesla polovina národa a především devadesát procent všech paraguayských mužů. Po dalších deset let nezbylo těm přeživším nic jiného, než chodit od statku ke statku, kde místo pluhu brali do ruky svou mužskou sečku a seli a seli. No a když se urodilo, rozloučili se a šli o dům dál. V tom poválečném čtvrtstoletí pracovaly na polích jen ženy.
Koráb proletěl osvětlenou sopkou Corrientes, kde začíná a taky vlastně končí La República de Corrientes, a já myslím na své paraguayské ovečky, které si už za tři dni zvolí po šedesáti letech vlády Strany červených někoho jiného. Prezidentem se stane charismatický biskup Fernando Lugo, a předvede tak světu trojitý axel v paraguayském podání. Lugo se narodil v roce, kdy se červení dostali k veslu a je člověk, který nehlásá ani socialismus, ani nemá za zády armádu, neslibuje lidem žádný blahobyt, nekřičí, žádná teatrální gesta, chlápek, co se usmívá a říká, podívejte, musíme to nějak změnit (můj názor na změnu znáte) a ví, že tuhle neděli, tedy za pár dní, ho lidi zvolí prezidentem. Paraguayci si tím tak jisti nejsou, většina z nich totiž jinou vládu, než tu Červenou, která mimo jiné porodila (ale i pohřbila) diktátora Stroessnera, nepamatují. Možná ale přikládáme politice a hlavně politikům větší význam, než je potřeba. Vzbuzený den přestříkl Jižní kříž modří ára apy.
Koráb přeplul řeku Paraná, dnes již podruhé, a zase se vnořil do pampy, po které ranní slunce čmárá dlouhými stíny keřů a stromů a volavčích zobáků. Zdá se mi, že jsem mezi nimi zachytil pohled Stromového muže. Napůl člověka, napůl stromu, žijícího v pampě v blízkosti lidských obydlí a také v bájích indiánů Toba a Wichi. Je v ranním lese takřka neviditelný. Myslím, že tohohle prozradil jen pohyb bělma jeho očí, jak se snažily sledovat můj pohled klouzající po porostu. Možná také menonitský slamák, který si nasadil, aby se chránil před sluncem. Kde žije stromový muž, tam vám nic zlého nehrozí. A navíc – nebudete mi to asi věřit – vedle Stromového muže se protahoval můj ztracený Chivihu. Přestrojen za pořádnýho tygra, teda spíše pumu. Ostré ranní světlo se mu lámalo o černou srst, hlavu měl ponořenou hluboko v pampě a bylo vidět, že je rád, že jsem si ho konečně zase všimnul.
Pampou se táhne dým hořící ostrovní trávy až někde z La Plata a Koráb rozhoupaný rozvlněnými stébly obeplouvá městečka – ostrovy Machagay a Qitilipy a přistává.
Na sto sedmdesátém třetím kilometru železniční trati z Resistencie směrem na západ. Na konci světa. Tady před devadesáti pěti lety, přesně, vystoupili z vlaku dva chlápci, kteří měli odvahu sem dovlíct celé své rodiny. Byl to Jan Novotný ze Svinné a Petr Šašvata z Velkých Bílovic. Zažili už stejný pocit před lety v Severní Americe, kde takhle vystupovali v divadle zvaném Texas a kde zjistili, co to je bavlna (algodon, pamuk, cotton, chlopok, …) a jak se obdělává. Ale teprve tady na tom sto sedmdesátém třetím kilometru se jim podařilo pořádně zasít. A to tak dobře, že sem za nimi z čerstvého Československa přijely další čtyři tisíce rodin. A koneckonců taky já. Jen se divím, proč to tu nepojmenovali, a je to vážně škoda, Findelmundov či Conessvyetov, ale Presidencia Roque Saenz Peña.
No a tohle už je Vuelta. Ve zpoceném tričku sedím U želvy, neboť teploměr poskakuje nad třicítkou. Popíjím Carménére odkudsi z údolí Maipo. Má temně rudou, sametovou barvu a stejnou chuť. Ale pokud znáte tenhle chilskej větrem a sluncem obsazenej kout, tak se té chuti nemůžete divit. Jestli sem Tapiti Akuti někdy zavítá, pozvu ho na skleničku. No a ten film s Carmen Farkašovou se mi libí dodnes.
-rm-

Nico, Nicolas Bulatovič z Monte Negra a kamarád z baru Bien José

Führerův odkaz

admin — Thu, 10 Apr 2008 08:18:17 +0000

Dneska jsem to v baru Lili přetáhl. Mohl za to ten indián, přimotal se ke mně, mával mi před očima volebním letáčkem a chtěl deset tisíc guarani. Z toho, jak zíral na mě a na prezidentskýho kandidáta Luga na letáku, mi došlo, že si nás ten chudák spletl. No taky byl opilý, že se držel na nohou velmi nejistě. Došlo mi, že Lugo opravdu vypadá jako můj starší bratr. Když zjistil, že ze mě žádné peníze nevyloudí, pokusil se mě alespoň obejmout, před tím vybalancoval dva kroky vzad a zase vpřed. Kroutil očima, mumlal cosi po guarani a jako svou poslední naději vytáhl z brašny nějaký plevel a zopakoval svůj požadavek. Deset tisíc. Pak procedil něco mezi zuby, sedl si na trávník a ztratil o mě zájem.
Bar Lili je nový, jen pár kroků od Tres Hermanos, kde mají tak bídné víno, že jsem ho definitivně opustil. A že se u Lili dobře sedí, zůstal jsem tam, přemýšlel o tom indiánovi a taky o tom, proč je českým filmům pro cizince tak těžké porozumět. Jsou všechny moc zakoukané do sebe, do toho našeho češství, někdy až čecháčkovství a brání se tomu, aby je pochopil někdo, kdo pořádně nenaštudoval historii toho našeho dvorku. Na druhou stranu vyvolávají obdiv, že takový malý národ má svou vlastní osobitou filmovou tvorbu, a vypadá to, že si ji ještě nějakou dobu uchová.
No tak jsem popíjel víno, červené, dovezené až odněkud z argentinského Cafayate, pozoroval, jak světla kolemjedoucích aut osvětlují směrovku na San Pedro, na Yuty a Caazapa, ale jak tím směrem už nikdo neodbočuje, kdo by se taky po půlnoci chtěl vydat tam, kde je jen štěrková cesta a na jejím konci Konec světa. A přemýšlel jsem, jak těm svejm Paraguaycům ten který film uvedu, aby připravované projekce neskončily fiaskem.
Bylo to myslím v úterý, popíjel jsem ten Ruttiniho zázrak v La Bohéme, hned naproti El Faro, kde jsem minulej tejden omylem ukradl jídelní lístek. Vedle bliká reklama Střechy – Casa Syzchik. Vedle železářství Luzko a za ním další pokrývačství – Prohazka. Nebýt těch pár Norů, Němců, Libanonců a Japonců, tak je Encarnacion slovanský město. Když teda nad českým keltstvím přimhouřím oči. Ta multikulturnost se mi na jihoamerických městech právě líbí. Něco se v nich neustále vaří, míchá, přetavuje, až by se vám chtělo říct, že na konci toho zmatku bude nějakej novej člověk, ale není to pravda, na konci je jen zase další míchání a přetavování. Ještě se mi líbí, jak se do určitých částí města, do některých ulic sešouply stejné obchody a instituce. Jsou to části, kde nevidíte, tedy spíš necítíte nic jiného než květiny, pak zase na vás svoje špičky vystrkujou boty, v jiné ulici jsou poskládané obchody s oblečením, jinde zase zaprášené stavebniny, krvavé obchody s masem nebo bankovní domy hlídané strážci s buldočími obličeji a s brokovnicí. Bar La Bohéme je v ulici, kde se prodávají střechy.
Už jste někdy přečetli pět knížek od jednoho autora za sebou? Ne? Já ano. Tedy dvě jsem již dočetl, jednu čtu a dvě jsou ještě ve frontě. A nebuďme malicherní, to, že jsem je navíc ještě prošpikoval i jinou beletrií, se nemůže počítat. Přesto, když jsem se svěřil Heleně, že čtu pět knížek Toma Robbinse v kuse, vysmála se mi. Ale přece Robbins není Coelo, který svého hrdinu nechá jít ze Španělska do Egypta a zase zpětnudnou pouští a ještě celý příběh rozdělí do tří knížek. Robbins, to je jinej kanón, je kuchař žonglér, který nejen každou knížku, ale možná každou kapitolu uvařil jinde a z něčeho jiného. A v každé z nich můžeš najít taky odlišný příběh, dokonce i ten svůj. Stačí otočit stránku a octneš se v úplně jiném světě.
Jacques Rogge minulý týden řekl: „Potřebujeme dosáhnout v olympijském hnutí jednoty, která by nám pomohla překonat obtíže. Naším hlavním úkolem je zajistit dobré hry všem sportovcům, protože oni si je zaslouží.“ Nezdá se vám, že bychom si tato slova mohli přeložit také takhle? „Přece se kvůli tomu, že je v Číně totalita a její politika odporuje olympijské chartě, nenecháme připravit o tenhle kšeft.“ To ten policajt, co byl trochu při těle a jmenoval se Benito, Miguel Benito, byl upřímnější. Přisedl si ke mně v baru, který vlastní tady na Rutě Daniel Zarza. Nevím, jak se jmenuje, ale chodím sem. Je v Coronel Bogado a v celé Paraguayi možná jedinej, kde mají český pivo. Já sem ale chodím na víno. Miguel Benito si přisedl, objednal další pivo. Začal mi vysvětlovat, jak je paraguayská policie přátelská, pak začal o tom, jak ve státě chybí pevná ruka, poznamenal, že obdivuje český fotbal – už jsem se skoro zatetelil hrdostí, než stačil dodat:„protože v něm nehrajou černoši“ a nakonec se mi svěřil, že je vášnivým čtenářem a obdivovatelem Adolfa Hitlera. Dokonce se pochlubil svou teorií, že kdyby mu to komunisti nepokazili, mohl Hitler jako první vybudovat něco jako Evropskou unii. Trochu jsem váhal, zda si raději neodsednout, než dál poslouchat tohohle hocha, který se dal k policii za Alfredo Strossnera, a měl o světovém pořádku své představy. Vše za mě vyřešil autobus, který znenadání zastavil před barem, pozřel mého paraguayského Hitlera a nechal mě tu s myšlenkou, asi víte na co.
Ani můj autobus mě nenechal dlouho čekat, po dvou sedmičkách mě krásně uspal a vyvrhl až ráno před brazilskou hranicí. Ušetřil mě divokých snů o Paraguayi plné nových Hitlerů, andělu smrti Mengelem, kolem jehož domu jsme se v noci autobusem prosmýkli, i o velkém Maovi, který se svými nevyčištěnými zuby usmívá a z rudého oblaku sleduje zahájení olympiády, kde tisíce lidí mává sportovcům svou rudou knížkou, zdá se, že na pozdrav. Když jsem se probral, sny byly pryč a mně už zbývalo jen načerno přeběhnout hraniční most a sklouznout dolů směrem k řece, k Lauře. Čekal mě příjemný víkend, procházky libanonskou čtvrtí, snění v buddhistickém klášteře, brazilské pivo, oslava Masáčkových narozenin v baru s Neiou a Lucineiou a usínání s hubenejma nohama vedle hlavy a se vším ostatním. Foz je nádherné místo k odpočinku. Napadá mě, že jsem vám ještě chtěl vyprávět, co jsem provedl Jaroslavu Maškovi, ale musíte uznat, už se to nějak nehodí.

-rm-

oslava narozenin ve Fozu 2006

oslava narozenin ve Fozu 2007

oslava narozenin ve Fozu 2008

Semana Santa

admin — Fri, 21 Mar 2008 20:31:09 +0000

Slunce si mě vybralo za svého přítele a nespouští mě už tři týdny z očí. Modrá barva ovládla svět, který tu a tam prorůstá barevnými květy a zrajícím ovocem. Po Ruta 1 se řítí kombajny, které požraly úrodu rýžových polí a já se marně ohlížím po svém Chivihu. Ohlížím se, přestože dobře vím o tom, že naše setkání zhatil projíždějící kamion, kterému Chivihu nestačil uhnout.Cestou z Encarnacion koukám na tu paseku, co tu nadělala přehrada. Voda zalila silnici, ale mosty už většinou stojí. Někde odnesla i chýše domorodců, a jejich nové, trochu sterilní osady, teď stojí na pokraji Encarnacion a Carmen del Paraná. Louky a les zalila voda, na které domorodci v člunech loví ryby. Řeka se rozlévá a svět se mění. A všichni si uvědomují, že nic není věčné, ale všichni si také přejí, aby změn už moc nebylo.
Pro místní není těžké se stěhovat, ve svých chýších mívají málo věcí. Nepřikládají věcem význam a vlastní jen to, co bezprostředně potřebují ke své obživě, a pracují jen tolik, aby přežili. Myšlenka nehromadění věcí se mi také zamlouvá, ale vím, že tito domorodci při setkání s naším způsobem života prohrávají, neboť jejich pohled na svět, který podědili od svých předků, nezapadá do forem, jaké přijal bohatý sever. Jejich chování není ani státotvorné – neboť stát k ničemu nepotřebují, tedy aspoň pokud je o tom někdo šikovně nepřesvědčí, což bývá bohužel (všimněte si, dnes o Bohu mluvím často) snadné, ani se nedá využít pro hromadění peněz a jejich společenství není ani velkým odbytištěm produktů „severu“.
Zprávy jsou plné nepokojů v Tibetu a já přemýšlím o tom, zda je správné, že Tibeťané pro svou svobodu využili olympiádu v Číně, a dochází mi, že je, neboť nebýt toho, svět by se o ně nezajímal o moc více, než za posledních 49 let, které uplynuly od prvního velkého protičínského povstání.
„Měla by se olympiáda v Číně bojkotovat?“ ptají stránky světových deníků. Především se olympiáda v Číně vůbec neměla konat, a když už se koná, jsem od začátku pro bojkot. Olympiáda v totalitní zemi je nelidský nesmysl a fakt, že někdo olympiádu v Číně dopustil, je jen známka toho, jak je svět nezdravý, a nám nezbývá, než si uvědomit, že velkou část světového dění (od voleb důležitých prezidentů až po války) neřídí „demokracie“ vyspělých zemí – jsem přesvědčen, že většina nás lidí si války nepřeje, ale o všem rozhoduje malá skupina nejbohatších lidí světa. Demokracie v demokratických zemích už neexistuje, neboť každá zvolená vláda pracuje právě pro tuto skupinu a nikdo už nemá a nikdy nebude mít sílu se proti ní v tom klasickém vnímání a pojetí světa postavit. Spíše než o demokracii jde o hru. O hru jako “monopoly” nebo “dostihy a sázky”, ve které čím má jeden hráč víc, ztrácejí ostatní naději na výhru, a kde existuje hranice, za kterou už má ten, co dostatečně nahromadil, výhru jistou, a v této situaci se nyní nacházíme. I když jsme možná zrovna na tahu, není nám to nic platné. Teď jde jen o to, jak ten hráč, který už má výhru jistou, s ní naloží a zda jeho chování umožní této civilizaci přežít. Zatím tomu nic nenasvědčuje.
Mám ale přeci jen jednu dobrou zprávu. I když to vypadá, že svět změnit nemůžeme, je tu alespoň šance změnit sebe. Vrátit se ke kořenům existence svého já, osvobodit se od strachu, který současný svět produkuje, a stále se pokoušet, alespoň uvnitř, v sobě, hledat jeho ztracenou rovnováhu.
Slunce se leskne těsně nad hladinou řeky a oslepuje. Sedím v jednom z barů v Zóna baja, který brzy, i se spoustou obchodů a kolem panujícím ruchem, zaplaví řeka. Nikdo neví, jestli to bude za dva měsíce, nebo za šest. Nikdo se tím nevzrušuje, i když to všichni dobře vědí. Den, kdy se celá Zóna baja, toto nábřeží Encarnacionu plné obchodů a restaurací a barů potopí pod stoupající hladinu řeky, je blízko. Slunce, můj nový přítel, mě do zítra opouští a nechává mě v klidu celou noc přemýšlet o životě tady na Ruta 1 a o světě. O tom, jak jsem Jellybanovou vyměnil za Jezábel. O tom, že už jsem zase v Paraguayi, že tu mám práci, která mě baví, a o dobrých lidech, kteří tu žijí. O těch především.
Nebojte se, vůbec nemám v úmyslu na vás zkoušet nějakou dojemnou TEČKU. Tím spíš, že se nacházíme ve finále Semána Santa, který v těchto dnech určuje cvrkot zdejšího světa a kterému rozumím čím dál míň. Jak se moje vnímání světa stále více vylupuje z té, alespoň pro mě, nadbytečné a trochu těsné, křesťanské slupky, slyším tento cvrkot z čím dál větší dálky. Přestávám chápat magičnost svěcení palmového listí a lahví s vodou, přejídání na Zelený čtvrtek a půst o Velký pátek, kouzlo Popeleční středy, přestávám rozumět procesím osvětleným tisícem svíček, modlitbám, davům obléhajícím kostely a hlavně tomu, že by se někdo někdy měl ukřižovat pro to, aby ze mě sňal odpovědnost za to, co se mi v životě nepovedlo. No to přeci musíte uznat, to je nesmysl. Velikonoce jsou pro mě čím dál vzdálenější. Jsou jen jakousi epizodou z pohádkové knížky, pokusem, o kterém se asi nikdy nedozvím, zda dopadl dobře či špatně. Scvrkly se pro mě do tiché modlitby pronesené u svátečního stolu jen proto, že stolující někdo přesvědčil, že modlit se u svátečního oběda je správné, a oni tomu uvěřili. Přesto ve mně všudypřítomný svátek smrti a vzkříšení vyvolává radost. Z toho, že i díky němu jsem svůj svět pochopil zase o kousek víc.
-rm-

9. březen 2008

admin — Sun, 09 Mar 2008 22:47:10 +0000

Ya soy mejicana

Klára Urbanová — Mon, 17 Dec 2007 23:59:18 +0000

Bylo nebylo, v letech šedesátých minulého století se na vrcholku francouzských Alp nalézala bouda se střechou zapadanou sněhem, která poskytovala teplou postel a snídani na vidličku milovníkům zimních sportů. Už od dob, co je člověk člověkem nás touhy po bohatství a slávě motivovaly a inspirovaly. Vaříte si hlavinku ve snaze být tím obličejem ze stránek obchodnických týdeníků, osobností, která stojí za převratnou myšlenkou. A tak pán s fracouzským pasem přišel, ve snaze přisypat si pod polštář více zlaťáků, s nápadem jak přilákat návštěvníky do svého horského domku. Idea to byla jednoduchá, namísto pronajímání hotelového pokoje si hotel kupte. Jméno toho pána tápe ve vodách zapomnění, jeho myšlenka se ale stala základem miliardového byznysu jménem Timeshare. Timeshare je nová forma dovolené, ve své podstatě vlastníte svůj hotelový pokoj jeden týden v roce. Předplatíte si dovolenkový balík na několik let dopředu, a pak už se jen vesele cestuje do ráje. Vlastnictví Timeshare zaručuje dovolenou v daném termínu v resortu, který jste si vybrali. Jako vlastník získáte status VIP hosta, trávíte tropické noci v krasných pokojích, v baru vám nalévají dražší nápoje a zaměstnanci resortu vám s dovolením zavazují tkaničky u bot. Když jsem nastoupila v hotelu, znamenalo to pro mne další začátek, další dětské krůčky na velké cestě. Neviděla jsem za horizont, pochodovala jsem s poznámkovým blokem a zapisovala si vše známé i neznámé. Dostala jsem tři uniformy, zlatou jmenovku, sešit s poznámkami k nastudování a kartu do píchačky, pěkně jako ve fabrice. Prvních pět dní jsem byla stínem, postávala jsem v pozadí svých nových kolegů a naslouchala každé frázi, kterou vypustili z úst. Playacar je soukromá oblast táhnoucí se několik kilometrů na jih od Playa del Carmen. Je to luxusní sídliště plné hotelů, vil, a naleštěných apartmánů s výhledem na golfové hřiště. Trávníky jsou pečlivě zastřižené, chodníčky, kde po ránu běhávají baculaté američanky, září čistotou, soukromá garda je v pohotovosti 24 hodin. Mexičanů tu bydlí jen málo. Reef Playacar je pětihvězdičkový hotel patnáct minut chůze od centra Playa del Carmen. Je nejmenší, nejekologičtější a nejstarší v okruhu jedné míle. Dvě stě deset hotelových pokojů je rozmístěno v sedmnácti samostatných budovách o třech patrech, uprostřed komplexu je džungle, říčka a cenote. Po procházce zahradou se zjeví Karibské moře, tři restaurace, dva bazény a bílý plážový písek kontrastující s akvamarínovou modří. Concierge je osoba, která musí znát hotel od hlavy až k patě stejně jako všechna turisty vyhledávaná místa. Celý den tráví v lobby hotelu, vítá hosty přicházející, loučí se s hosty, kterým uz dva roky prázdnin skončily. Stojím u dveří, čekám na malý autobus, který mi přiveze další práci. Přijíždí rodina, usmívají se, jsou unavení, hladoví a táhnou za sebou dva obrovské kufry. Dívám se na ruce, mají snubní prsteny, ve vlasech šediny, jistě už oba oslavili padesáté narozeniny. Vychazím před vchod do hotelu, usmívám se a v ruce držím seznam očekávaných hostů. “Vítejte v ráji, odkud k nám přicházíte. Aaa z Chicaga, tam teď musí být zima, v Karibiku je mnohem lépe. To je poprvé v Mexiku. Již po páté, opravdu, to je skvělé.” Americký pár pomalým krokem prochází branami hotelu, následují mě k recepci, stále se usmívám, odebírám jejich zavazadla a stavím je na stranu vedle recepce. “Miguel vám nyni připevní krásné modré náramky pro All-Inclusive program, jsou kouzelné, stačí s ním mávnout v baru a v okamžiku se před vámi objeví Margarita.” Usmívají se, děkují a odevzdaně přecházejí k recepci s rezervačním kódem v ruce. “Smím vám nabídnout něco k pití z našeho baru? Piña colada, Margarita? Usmívejte se, dovolená začíná.” Váhavě přikyvují a já odbíhám k baru objednat dvě sklenice Margarity pro naše nové hosty. Vracím se s poháry ledového nápoje v rukou, pan a pani Smithovi už mají své modré módní doplňky a je vidět, že jediné na co myslí je plný talíř a postel. “Nyní me prosím následujte k mému stolu, mám pár důležitých informací pro vás o našem hotelu, rezervačním systému našich “a la card” restaurací a také pár užitečných tipů, které se vám během pobytu v Playa del Carmen jistě budou hodit.” Mám je, následují mě beze slova, usmívají se… Timeshare je potencionálním klientům představován formou prezentací, obyčejně během snídaně nebo oběda. Pokud se prezentace zúčastníte, ať už koupíte nebo ne, dostane se vám krásných dárků a výhod, to je způsob vyjádření díků za devadesát minut, které strávíte s prodejcem. Získáte slevy v cestovní agentuře, dolary k utracení uvnitř resortu, lahev tequily, masáž zdarma, cokoli se vám zlíbí. Timeshare není právě levná záležitost, předplácíte si dovolenou na několik let dopředu společně se všemi výhodami, stále je to ale levnější než rezervovat dovolenou každý rok znovu, protože v tomto případe zůstává provize cestovních agentur ve vaší kapse. Je jasné že ne všichni najdou v podobném programu zalíbení, proto mají společnosti poměrně detailní profil potenciálního zákazníka. Manželské páry mezi 30-ti az 75-ti lety ze Spojených států, Kanady nebo Británie, držitelé kreditní karty, nejsou v procesu rozvodu, během letošního pobytu se nezúčastnili jiné prezentace atd. Je toho hodně, a je to důležité, alespoň pro mne je jejich profil klíčovou otázkou, protože jakmile nesplní jednu z podmínek, ztratím možnost získat provizi já. Mým úkolem je vedle poskytování rad a informací všeho druhu, naše milé návštěvníky na prezentaci pozvat. Jde o oříšek k rozlousknutí, protože většina turistů si před cestou do Mexika neplánuje návštěvu podobné akce. A tak je ze mne teď psycholog, musím najít aktivitu, která se jim zalíbí a použít jejich chtíče a vášně jako svoji přemlouvací zbraň. “Nejprve mi dovolte se představit, jmenuji se Klara a budu váš osobní concierge po celou dobu vašeho pobytu u nás. Tady je mé telefonní číslo, prosím dejte mi vědět v případě, že budete cokoli potřebovat. Já a mí kolegové jsme tu pro vás. Nyní bych vám ráda řekla něco o našem hotelu a také o Playa del Carmen.” Kroužím prsty po mapě, tady jsou restaurace, tady je fitness centrum, tady zmrzlina, tady masáž, tady jsou naše “a la card” vývařovny, je libo menu italské nebo mexické? Vaše postel je odsud dvě minuty pěšky, stačí projít skleněnými dveřmi, stodvacet kroků rovně a třináct na pravo, číslo pokoje už uvidíte. Únava mých posluchačů je mým úhlavním nepřítelem, po několika minutách ztrácím jejich pozornost, snažím se je zapojit do konverzace, doušky usrkávají svůj koktejl a vyprávějí o svých předchozích cestách. Na karibském pobřeží tráví dovolenou poprvé, proto otevírám mapu. “A teď klíčová otázka, hodláte u nás utrácet nebo šetřit?” S úsměvem si vymění tázavé pohledy a paní Smithová odpovídá :”Rozhodně utrácet!” “Skvěle, protože v Playa je rozhodně velmi těžké odolat nakupování.” Perem přikresluji černé body na mapě centra města, tady je skvělý obchod, tady je úžasná restaurace, každý den nezapomenutelná party přímo v tomto podniku. Pátá Avenue je ta nejúžasnější ulice v celém Karibiku, neuvěřitelná kombinace všech barev a tvarů, najdete tam vše… sombrera, argentinský steak, arabské zlato, italskou zmrzlinu. Zkrátka je to místo, které při své návštěvě nesmíte opomenout navštívit. Lidé k nám přijíždějí na dovolenou, jsou odpočatí, bezstarostní a veselí, právě proto je atmosféra města tak úžasná.” “A teď jedna důležitá otázka, co máte na programu během týdne který strávíte v ráji?” Chvíli váhají a pak začínají vyjmenovávat všechna turisty přeplněná místa podél pobřeží. “A rozhodně musíme vidět Chike… Chichen…, jak se jmenuje ta velká pyramida?” “Ahh Chichen Itza, jeden ze sedmi divů světa, to je rozhodně povinností. S výslovností si nedělejte starosti, stačí říct Chicken pizza a problém je vyřešen.” Následuje výbuch smíchu, oči mají opět otevřené, čerpají rezervní zásoby energie, poslouchají, co říkám. Mise se daří. “Totiž, je několik možností, jak cestovat po Yucatánu. Jedna z nich je vyletět na vlastní pěst což nedoporučuji, vzhledem k tomu že jste tu poprvé a jak jste zmínila paní Smithová, vaše španělština je jen “poco”. Další z možností je nákup výletu od reprezentanta vaší cestovní agentury se kterým máte, hádám, schůzku zítra ráno, je to tak? Ano, v devět hodin ráno. Skvěle, takže jak jsem řekla, i oni vás seznámí se svou nabídkou. Třetí možnost. Vaše cestovní kancelář není jedinou, která tu má schůzky se svými klienty. Každé ráno tu najdete zástupce všech hlavních společností operujících v Mexiku, tím je pro vás otevřena varianta porovnávání cen, a nebo můžete poznávat Mexiko s námi. Přímo v hotelu se nachází naše cestovní kancelář. Yucatán není příliš velký a nabídka zájezdů se v podstatě liší jen v cenách, a protože my tento rok slavíme desáté výročí, vy jako naši hosté dostanete dárky. Majitel hotelu se rozhodl založit Vacation Club, úžasný program pro milovníky cestování, jako jste právě vy. Hlavní ideou je ukázat vám způsob jak cestovat po celém světě za méně peněz. Proto jsem velmi ráda, že vás mohu pozvat na snídani s námi zítra ráno, kde vám jeden z mých přátel vysvětlí fungování zmíněného programu, jsem si jistá, že vás ta myšlenka nadchne, a v případě že ne, stále budu doufat, že nás doporučíte svým přátelům. Ale to nejdůležitější, jako poděkování, za čas který nám věnujete, získáte All Inclusive výlet k Chichen Itza za poloviční cenu. Promo ceny tady v resortu, pokud se rozhodnete pro relaxační kůru v lázních nebo některou z aktivit v marině, a v neposlední řadě vám naši sponzoři Visa, AmEx a Mastercard, pokud jste držitelé kreditní karty některé z těchto společností, nadělí 50 dolarů, čili amerických dolarů, které můžete vesele utratit uvnitř resortu. Takže v kolik hodin pro vás zítra mohu rezervovat stůl?” Úkol je splněn, právě jsem si přikreslila čárku do svých statistik, potecionální kupec přichází na snídani zítra ráno v osm třicet místního času. Žádám o podpis na pozvánku a volám drobného mexičana, aby pomohl Smithovým se zavazadly a ukázal jim jejich domov pro příštích deset dní. Usmívají se, děkují. Usmívám se, děkuji a volám, že se těším, až se zítra znovu uvidíme. Denně se setkávám se spoustou lidí, snažím se zapamatovat si všechna jména a obličeje, čekám v lobby, až přijdou noví hosté, nebo hosté staří, s prosbou o pomoc. Rezervace, volání lékařů k ošetření drobných zranění, konverzace v baru. Všichni jsou zvídaví, ptají se mne, odkud jsem, protože rysy mexičanky právě neoplývám. “A Czechoslovakia!” Ne, jen Česká republika, už několik let jsou naše země rozdělené.”Oh really, so now it´s Czechoslovakia, Czech republic and Slovakia?” Vzdávam se. “A co děláš tady na druhé straně světa? A kolik je ti let?” A tak začnu s příběhem o bláznivém, blonďatém teenagerovi, co se vydal přes půl světa za dobrodružstvím, a pak už jen sbírám emailové adresy. “That is so amazing and brave.” Mám ze sebe mít dobrý pocit, možná, stejně se červenám. Když se pak v noci trajdám na druhou stranu města do našeho domečku, čeká na mě Manuela z Brazilie a Marisol z Mexico city. To je teď mé “doma”…

Das Schwerste Gewicht

admin — Wed, 12 Dec 2007 07:35:03 +0000

No, asi jste poznali, jakou knihu jsem právě začal číst. Taky mi to trvalo! Dokonce jsem si ji koupil dřív ve španělštině než v češtině. Český originál od Škvoreckých tehdy k sehnání nebyl. Se čtením jsem dlouho váhal, ale když už jsem to udělal, hned po pár desítkách stránek jsem si uvědomil, proč se autor tak zlobil za její první filmové zpracování.
Noc je jarní a měsíc jak velký horkovzdušný balón pluje městem. Chlápek, co si ke mně přisedl v baru El Chucaro, ze začátku moc nemluvil, ale pak mi začal vyprávět o svém dědovi, co byl Čech z Bulharska a přijel do Argentiny se svým otcem, a o babičce, kterou na loď pro nemoc nevzali a se kterou se rodina už nikdy nesetkala. Nikdy se nedozvěděli, zda se vrátila zpět do Bulharska. Děda stále věřil, že něco vydělá a vrátí se za ní. Jenže pak umřel.
Chlápek se odmlčel a oba jsme jedli a dolévali víno a mysleli na svoje věci. Byla noc a v dálce do pampy přistával balón.
Často přemýšlím, proč jsem si už v dětství oblíbil obrazy Kamila Lhotáka. Obrazy o svobodě, které ve mně vyvolávaly pocit snění. Snění odlepit se od země. Ale nebudu vám nic nalhávat, stejné pocity ve mně vyvolávají nejen obrazy, ale i vyprávění desítek, možná stovek dalších známých i zcela neznámých malířů, hudebníků, povalečů, kamarádů a žen.
Opil jsem se pár láhvemi Pinot noir. Ležím v průvanu na posteli a myslím na své rozhodnutí opustit svou práci na univerzitě. Dělá mi dobře, že se ho ještě trochu bojím. Ale je to takovej ten příjemnej strach. Takovej, co potřebujeme, abychom vůbec zaznamenali, že se něco děje. Je půlnoc a do mého strachu se spustil déšť. Krásně voní pampou a rozpálená betonová silnice za oknem syčí. Vůně všech těch kvetoucích stromů teče okny do mého bytu.. Oblékám se, je čas vypadnout někam ven.
Mam rád knížky, poslouchám muziku, trochu jsem propadl divadlu a rád se podívám na pěknej film. O všem pak rád mluvím, přemýšlím a někdy i sním. Jedno je mi ale jasný, knížky, filmy, divadlo i muzika jsou vlastně jen náhrada té části našeho života, ke kterému jsme se zatím neodvážili.
Indiánka za mnou přijela od 250 kilometrů vzdálený řeky. Řekla, že jí moc chybím, ale pak někam zmizela. Někde se potulovala městem skoro až do rána. Zaslechl jsem její klepání na dveře, a když jsem otevřel, uviděl jsem její šťastný obličej. Objala mě, a když jsme se milovali, začalo svítat. Čas ztratil cenu, a podal tak další důkaz o své neexistenci.
Černej, rozcuchanej chlápek, potácející se nocí, jako zatracený genius loci, na mě kulil oči, když jsem vyprovázel „svou“ Indiánku na ranní autobus. Město se probouzelo do horkého dne.
Jarda Tichý je zvláštní Čech, přijel sem do Sáenz Peňa asi před 6 lety. Jediný důvod, proč se zpočátku stýkal s ostatními Čechy, byl ten, že potřeboval pomoct s vyřízením papírů a taky si na jejich adresy nechával posílat peníze z Čech. Na svou nikdy. Párkrát za nim taky přijela nějaká žena, všem tvrdil, že manželka. Po čase se s místními Čechy přestal stýkat úplně. Když jsem se ho ptal, proč se přistěhoval právě sem, do té nejšerednější díry v Argentině, vyhýbavě odpovídal, že chtěl mít klid. Otevřel si pizzerii na hlavní třídě, ale obrat v ní mu mohl stěží vydat na nájem. Názory obyvatel Saenz Peňa, co s ním přišli do styku, se různily. Jedni tvrdili, že je špión a potřebuje se tu zabydlet, druzí zase, že tam za mořem musel ukrást balík a tady se schovává buďto před spravedlností nebo před komplici, kterým vypálil rybník. Všichni se ale shodovali v tom, že zmizí ze Saenz Peňa hned po tom, co po 5 letech pobytu dostane argentinské občanství. Nu a je to asi měsíc, jdu kolem prázdné pizzerie a na výkladu čtu nápis Na prodej. Po Jardovi ani památky. A mně blesklo hlavou, že něco na tom, co se mezi lidmi povídá, bude asi pravda.
Kdysi jsem napsal, že není týden, abych nepotkal nějakého nového krajana. Jako by tu těch potomků českých emigrantů bylo nekonečno. Jsem rád, že o mě vědí a že se ke mně hlásí. Mám vždy dobrý pocit, když se s někým takovým potkám a na chvilku se pro něho stanu pojítkem s vlastí jeho otce či děda. V tu chvíli jsem rád, že jsem vystudoval geografii a mohu většinou bez zaváhání odpovídat na jejich zvídavé místopisné dotazy nebo je potěším tím, že jim řeknu, co jejich příjmení znamená ve španělštině.
Tuhle za mnou přišel Juan s tím, že si postavíme a otevřeme v Saenz Peňa českou hospodu. Že já bych jako vařil a on hlídal plac. No nápad je to dobrej, a tak se zdá, že se tu v Chacu ještě nějakou dobu zdržím. Zbývá jen dořešit dovoz točeného českého piva. Blíží se totiž léto a v létě se v Argentině pije pivo, točený.
Má mysl se znovu noří do Kunderovy „Nesnesitelné lehkosti bytí“ a já sám sebe přistihuji, že vlastně nečtu. Jen přemýšlím. Možná jen sním, o té části života, kterou jsem ještě neprožil.
-rm-