Slunce si mě vybralo za svého přítele a nespouští mě už tři týdny z očí. Modrá barva ovládla svět, který tu a tam prorůstá barevnými květy a zrajícím ovocem. Po Ruta 1 se řítí kombajny, které požraly úrodu rýžových polí a já se marně ohlížím po svém Chivihu. Ohlížím se, přestože dobře vím o tom, že naše setkání zhatil projíždějící kamion, kterému Chivihu nestačil uhnout.Cestou z Encarnacion koukám na tu paseku, co tu nadělala přehrada. Voda zalila silnici, ale mosty už většinou stojí. Někde odnesla i chýše domorodců, a jejich nové, trochu sterilní osady, teď stojí na pokraji Encarnacion a Carmen del Paraná. Louky a les zalila voda, na které domorodci v člunech loví ryby. Řeka se rozlévá a svět se mění. A všichni si uvědomují, že nic není věčné, ale všichni si také přejí, aby změn už moc nebylo.
Pro místní není těžké se stěhovat, ve svých chýších mívají málo věcí. Nepřikládají věcem význam a vlastní jen to, co bezprostředně potřebují ke své obživě, a pracují jen tolik, aby přežili. Myšlenka nehromadění věcí se mi také zamlouvá, ale vím, že tito domorodci při setkání s naším způsobem života prohrávají, neboť jejich pohled na svět, který podědili od svých předků, nezapadá do forem, jaké přijal bohatý sever. Jejich chování není ani státotvorné – neboť stát k ničemu nepotřebují, tedy aspoň pokud je o tom někdo šikovně nepřesvědčí, což bývá bohužel (všimněte si, dnes o Bohu mluvím často) snadné, ani se nedá využít pro hromadění peněz a jejich společenství není ani velkým odbytištěm produktů „severu“.
Zprávy jsou plné nepokojů v Tibetu a já přemýšlím o tom, zda je správné, že Tibeťané pro svou svobodu využili olympiádu v Číně, a dochází mi, že je, neboť nebýt toho, svět by se o ně nezajímal o moc více, než za posledních 49 let, které uplynuly od prvního velkého protičínského povstání.
„Měla by se olympiáda v Číně bojkotovat?“ ptají stránky světových deníků. Především se olympiáda v Číně vůbec neměla konat, a když už se koná, jsem od začátku pro bojkot. Olympiáda v totalitní zemi je nelidský nesmysl a fakt, že někdo olympiádu v Číně dopustil, je jen známka toho, jak je svět nezdravý, a nám nezbývá, než si uvědomit, že velkou část světového dění (od voleb důležitých prezidentů až po války) neřídí „demokracie“ vyspělých zemí – jsem přesvědčen, že většina nás lidí si války nepřeje, ale o všem rozhoduje malá skupina nejbohatších lidí světa. Demokracie v demokratických zemích už neexistuje, neboť každá zvolená vláda pracuje právě pro tuto skupinu a nikdo už nemá a nikdy nebude mít sílu se proti ní v tom klasickém vnímání a pojetí světa postavit. Spíše než o demokracii jde o hru. O hru jako “monopoly” nebo “dostihy a sázky”, ve které čím má jeden hráč víc, ztrácejí ostatní naději na výhru, a kde existuje hranice, za kterou už má ten, co dostatečně nahromadil, výhru jistou, a v této situaci se nyní nacházíme. I když jsme možná zrovna na tahu, není nám to nic platné. Teď jde jen o to, jak ten hráč, který už má výhru jistou, s ní naloží a zda jeho chování umožní této civilizaci přežít. Zatím tomu nic nenasvědčuje.
Mám ale přeci jen jednu dobrou zprávu. I když to vypadá, že svět změnit nemůžeme, je tu alespoň šance změnit sebe. Vrátit se ke kořenům existence svého já, osvobodit se od strachu, který současný svět produkuje, a stále se pokoušet, alespoň uvnitř, v sobě, hledat jeho ztracenou rovnováhu.
Slunce se leskne těsně nad hladinou řeky a oslepuje. Sedím v jednom z barů v Zóna baja, který brzy, i se spoustou obchodů a kolem panujícím ruchem, zaplaví řeka. Nikdo neví, jestli to bude za dva měsíce, nebo za šest. Nikdo se tím nevzrušuje, i když to všichni dobře vědí. Den, kdy se celá Zóna baja, toto nábřeží Encarnacionu plné obchodů a restaurací a barů potopí pod stoupající hladinu řeky, je blízko. Slunce, můj nový přítel, mě do zítra opouští a nechává mě v klidu celou noc přemýšlet o životě tady na Ruta 1 a o světě. O tom, jak jsem Jellybanovou vyměnil za Jezábel. O tom, že už jsem zase v Paraguayi, že tu mám práci, která mě baví, a o dobrých lidech, kteří tu žijí. O těch především.
Nebojte se, vůbec nemám v úmyslu na vás zkoušet nějakou dojemnou TEČKU. Tím spíš, že se nacházíme ve finále Semána Santa, který v těchto dnech určuje cvrkot zdejšího světa a kterému rozumím čím dál míň. Jak se moje vnímání světa stále více vylupuje z té, alespoň pro mě, nadbytečné a trochu těsné, křesťanské slupky, slyším tento cvrkot z čím dál větší dálky. Přestávám chápat magičnost svěcení palmového listí a lahví s vodou, přejídání na Zelený čtvrtek a půst o Velký pátek, kouzlo Popeleční středy, přestávám rozumět procesím osvětleným tisícem svíček, modlitbám, davům obléhajícím kostely a hlavně tomu, že by se někdo někdy měl ukřižovat pro to, aby ze mě sňal odpovědnost za to, co se mi v životě nepovedlo. No to přeci musíte uznat, to je nesmysl. Velikonoce jsou pro mě čím dál vzdálenější. Jsou jen jakousi epizodou z pohádkové knížky, pokusem, o kterém se asi nikdy nedozvím, zda dopadl dobře či špatně. Scvrkly se pro mě do tiché modlitby pronesené u svátečního stolu jen proto, že stolující někdo přesvědčil, že modlit se u svátečního oběda je správné, a oni tomu uvěřili. Přesto ve mně všudypřítomný svátek smrti a vzkříšení vyvolává radost. Z toho, že i díky němu jsem svůj svět pochopil zase o kousek víc.
-rm-